Jsou to zhruba tři roky. Nabízel jsem řadě bytových družstev seřízení otopných soustav, aby ušetřily maximum možného při vytápění. Někde mě vyslechli a uznali, že to nezní úplně blbě, jinde mi rovnou řekli, že nemají zájem, že jim topení funguje.
Ze zvědavosti jsem se ptal, podle čeho funkčnost vyhodnocují, protože volba kritérií má pochopitelně na finální výsledek rozhodující vliv.
Odpověď technických pracovníků byla převážně vyhýbavá, dávající tušit, že žádné vyhodnocení zatím neproběhlo. Evidentně k němu nedostali patřičný impuls. Běžní uživatelé si totiž většinově zvykli topení hodnotit stylem: máme teplo, tak je vše v pořádku. Že by to mohlo být i lepší, to už je mimo jejich rozlišovací schopnost. A spokojený zákazník je přece naším cílem, tak co na tom měnit?
Tou dobou reprízovali v televizi film Apollo 13 a nemohl jsem se při jeho sledování ubránit dojmu, že podobný příběh, samozřejmě s jistou nadsázkou, se odehrává v nejedné bytovce.
Kdekdo jistě slyšel o nezdařeném letu na Měsíc, který se uskutečnil v dubnu roku 1970. Podrobnosti znali nejspíš pouze fanoušci kosmonautiky, film je přiblížil i nám ostatním. A protože ve stejných sedmdesátých letech začaly v Česku růst paneláky jak houby po dešti, a v nich použitý princip ústředního vytápění je poplatný době svého vzniku, stojí podle mého názoru tato epizoda dobývání vesmíru za krátké připomenutí.
Houstone, máme problém
Necelou hodinu po startu, kdy se již vesmírný modul se třemi členy posádky pohyboval na trajektorii vedoucí k místu přistání na Měsíci, došlo při rutinním promíchávání obsahu nádrže s kapalným kyslíkem k neočekávanému výbuchu. Ten vážně poškodil kosmickou loď a spustil řetězec dalších problému.
Posádka se rázem ocitla v ohrožení života. Její osud ležel v rukou pracovníků řídícího střediska.
Ti bezprostředně po výbuchu neměli absolutně představu, co se vlastně stalo. Většina údajů o stavu lodi se totiž normalizovala a vše nasvědčovalo tomu, že jde o pouhou chybu měření. Teprve informace přímo z paluby nastínila hloubku problému. „Při pohledu průhledem se mi zdá, že nám něco uniká do vesmíru.“
Zkrátím to. Vše nakonec dobře dopadlo. Díky enormnímu nasazení celého týmu a dokonalé součinnosti řídícího střediska a posádky při hledání východisek ze všech potíží, které záchranu provázely, se podařilo dostat Apollo 13 zpátky na Zemi. Po téměř šesti dnech od svého startu dosedl úspěšně velitelský modul na hladinu Tichého oceánu, poblíž připravené záchranné lodi.
Štěstí přeje připraveným
V tomto příběhu stojí za pozornost moment, který ukazuje, jakou platnost má jedno zdánlivé klišé. Štěstí přeje připraveným. Let Apollo 13 byl sedmým pilotovaným letem v rámci programu Apollo. Předcházelo mu tedy nejen několik ostrých startů, ale i bezpočet simulací. Během nich se ověřovaly postupy při řešení případných problémů či havárií.
A jeden takový scénář se v důsledku výbuchu na Apollo 13 spustil. Tedy ne tak docela…
K jakému asi muselo v NASA dojít zděšení, když se na lodi začalo odehrává přesně to, co bylo z důvodu nízké pravděpodobnosti vzniku z předletové přípravy vyřazeno. Jaké štěstí, že pracovníci řídicího střediska se bez ohledu na tuto skutečnost předmětným scénářem nadále zabývali. Jedině díky takto nabytým zkušenostem dokázali nelehký úkol během půl hodiny vyřešit.
To dost možná zachránilo astronautům život.
A co to má společného s bytovými domy?
Jak jsem již podotknul, jde pochopitelně o nadsázku. Ale je to tak nepředstavitelné obsadit do role řídícího střediska NASA bytové družstvo a jeho technické oddělení, a kosmické lodi se svými posádkami nahradit plně obydlenými bytovými domy?
V obou případech tu máme specialisty, kteří svým spoluobčanům garantují podmínky potřebné tu pro úspěšné splnění mise, tu pro bydlení v projektem stanoveném standardu a tomu odpovídající náklady. Je jasné, že v případě bytových domů nepůjde při nějakém pochybení hned o život, ale vezmeme-li v úvahu počet obyvatel, kteří na odbornost techniků spoléhají, lze i tady hovořit o značné zodpovědnosti.
Soustava ústředního vytápění sice není zdaleka tak složitým systémem jako většina komponent z oblasti kosmonautiky, ale není ani natolik jednoduchá, že by její funkci charakterizovaly pouhé dva stavy – topí, netopí. Stav „topí“ se rozpadá na široké spektrum, ve kterém za proměnnou dosazujeme energetickou účinnost.
Topit proto můžeme maximálně efektivně, to když do tepelné bilance plně zapojíme tepelné zisky. Topit ale také můžeme zcela neefektivně, pokud nedokážeme účinně regulovat výkon soustavy, v důsledku čehož nastane přetápění. Anebo úroveň energetické účinnosti vytápění leží někde mezi těmito mezními hodnotami.
Otázka zní, má se správce domu zabývat pouze nouzovými signály vysílanými technologiemi či obyvateli v jednotlivých objektech, anebo se od něj očekává, že bude všem problémům předcházet? Myslím, že to obě strany vidí stejně. Jen ne pokaždé proklamace a skutečné činy jedno jest.
Účinnost vytápění v ohrožení
Aby se účinnost vytápění pohybovala na dohled té správné hranice, vyžaduje to po správci objektu nejenom přehled o stavu soustavy, ale i rozhodnost při řešení zjištěných nedostatků. Konkrétně těchto:
Ekvitermní regulace otopné soustavy nemá otopovou křivku odpovídající parametrům objektu. Používá se buďto nějaká přednastavená výrobcem regulace, anebo křivka zkusmo vytvořená metodou pokus – omyl. Ani jedna z těchto cest nevede k cíli. Otopovou křivku je nutné vypočítat pro konkrétní objekt při návrhu otopné soustavy.
V opačném případě nelze garantovat správnou teplotu topného média. Ekvitermní regulace tím pádem neplní svoji funkci, což je v rozporu s vyhláškou č. 237/2014 Sb.
Termostatické hlavice uživatelé používají k nahodilým změnám průtoku. Důsledkem je snižování teploty vytápěných prostor pod úroveň stanovenou projektem, anebo naopak zvyšování průtoku topného média nad využitelnou mez. V obou případech se jedná o vážné porušení pravidel stanovených vyhláškou č. 237/2014 Sb.
Vede k tepelnému parazitování, respektive k vyřazení kvantitativní složky výkonové regulace z provozu.
V objektu jsou v rozporu s požadavky projektu některé prostory dlouhodobě nebo trvale nevytápěné. Ať už se jedná o prázdné byty nebo o zřídka využívané nebytové prostory, manuální omezení výkonu topení je opět vážným porušením vyhlášky č. 237/2014 Sb. Způsobuje tepelné parazitování a činí rozúčtování nákladu na vytápění nespravedlivým.
Očekávaná reakce
Správci se budou bránit. Logicky. Soustavu jsme si nechali navrhnout a dostali ujištění, že je to tak správně. Co naděláme s lidmi, kteří radiátory zavírají, když ze všech stran slyší, že to tak má být? To, že jsou některé prostory nevytápěny, je realita. Řeší to ale pravidla pro rozúčtování nákladů na vytápění.
Ta míchačka v kyslíkové nádrži Apollo 13 byla taky navržena správně. A dokonce xkrát vyzkoušena. Když se ale sešlo několik náhod, katastrofa byla na spadnutí. Ověřit spolehlivě energetickou účinnost topení není nic nákladného. Kromě toho, že vám ukáže hloubku problému, získáte i argument pro úspěšné řešení dalšího bodu.
Stokrát opakovaná lež o úspoře tepla při zavírání radiátoru se již v očích mnohých stala nezpochybnitelnou pravdou. Čísla ale nelžou. Spotřeba neklesá, nýbrž roste. Jen to díky stále teplejším zimám není na první pohled vidět. Nechte si vyhodnotit otopné období a ukažte obyvatelům domu, kolik díky svému úspornému chování za jediný rok prodělali.
A co se prázdných bytů týče. To, že při nulových náměrech platí 80 % průměru, neřeší problém jejich sousedů. Jejich spotřeba může vyrůst o několik desítek procent, a kvůli stupidní úpravě vyhlášky jim ji nikdo neodpáře. Zkrátka sousedovu „úsporu“ zaplatí oni. Vyžadovat dodržování vyhlášky o pravidlech vytápění patří mezi povinnosti majitele domu. Ať se mu to líbí, nebo ne.
Závěrem
Když si správnou funkci otopné soustavy neověřím, těžko můžu tvrdit, že bezvadně funguje. Argument, že si nikdo nestěžuje, je úsměvný. Obyvatel jedné bytové jednotky nemá jak zjistit přesnou míru efektivity celého otopného systému.
Chybí mu k tomu podklady, které má k dispozici pouze vlastník domu. A pokud nejsou problémy jednotlivce do nebe volající, většinou časem na svoji snahu rezignuje. Takto se dá bezbolestně vyčekat všeobecná spokojenost…
Přál bych všem obyvatelům bytových domů, aby jejich správce přistupoval k otázkám funkce ústředního vytápění se stejnou vážností a profesionalitou, jako pracovníci řídícího střediska NASA. Pro které tehdy v roce 1970 nebyl žádný z krizových scénářů dostatečně nepravděpodobný, aby se jím přestali zaobírat. I když k tomu dostali pokyn.
Zaplať pánbůh. Jinak by totiž následující fotka zřejmě neměla šanci vzniknout.
