Ptáte se, jak se vlastně spotřeba tepla na ohřev vody zjišťuje? Vyúčtování spotřeby tepla v bytových domech obsahuje dvě položky, teplo na vytápění a teplo na ohřev teplé vody. Zatímco v případě vytápění existuje více možností, jak množství energie spotřebované uživatelem zjistit, u teplé vody z žádných alternativních variant vybírat nelze.
Navzdory tomu je metodika jejího rozúčtování značně diskutabilní. Anebo snad právě proto?
Jak se tedy energie využitá na ohřev vody měří?
Slušelo by se spíš říct, jak by se měřit měla, protože ne všude k měření skutečně dochází. Zní to dost neuvěřitelně, ale v době, kdy je zavedena povinnost vyúčtovat náklady na dodané teplo několikrát do roka (prý z důvodu lepší informovanosti uživatelů o vlastní spotřebě), se ve spoustě bytovek podíly tepla na vytápění a ohřev teplé vody stále jenom odhadují!!!
Určit množství tepla na ohřev teplé vody v domě procentem z celkové spotřeby je sice jednoduché, ale kontrolními výpočty je dokázáno, že zcela mimo realitu. V objektech, kde tento přístup dosud praktikují, tak bezdůvodně přesouvají náklady z jedné složky do druhé, takže o nějaké objektivitě rozúčtování nemůže být ani řeč.
Teplo dodané na ohřev teplé vody se má správně měřit kalorimetrem osazeným za výměníkem tepla. Množství místně spotřebované teplé vody potom bytovými vodoměry. A z takto získaných informací o celkovém objemu dodaného tepla a dílčích odběrech se již velice snadno vypočítá spotřeba tepla na ohřev vody připadající na jednotlivé bytové jednotky.
Vypadá to docela jednoduše, že? Ale to není zdaleka konec.
Základní a spotřební složka
Přestože dokážeme velice přesně určit, kdo kolik teplé vody, a tudíž i příslušné množství tepla potřebného k jejímu ohřátí, spotřeboval, ve vyúčtování se objevuje ještě jeden parametr. Podlažní plocha bytu. Ta má zohlednit ztráty v rozvodech teplé vody po objektu. Na jejím základě je počítána základní složka ve vyúčtování.
Pravda, v rozvodech přirozeně dochází k tepelným ztrátám a tam, kde je rozvod s cirkulačním potrubím, tedy prakticky v každém paneláku, se tak děje 24 hodin denně a po celý rok. Co má ale proboha spotřeba tepla na ohřev vody společného s podlahovou plochou???
Argument zastánců stávající podoby základní složky zní: je to cena za komfort v podobě teplé vody okamžitě po otočení kohoutkem. Ten by bez cirkulace nebyl možný, o tom nemůže být sporu.
Pokud si ovšem promítnete před očima trasy teplovodních rozvodů v domě, zjistíte, že kromě ležatého rozvodu jde výhradně o stoupačky a připojovací potrubí v bytech. Jejich rozsah se byt od bytu prakticky neliší a je přitom úplně jedno, kolik pokojů se v nich nachází a jakou mají celkovou podlahovou plochu.
Aby bylo jasno, existenci základní složky a priori nezavrhuju, pouze upozorňuji na nesmyslnost její konstrukce.
Pakliže by mělo jít o cenu za komfort, tak ten nelze vztahovat ani na výměru bytů, ani na počet členů domácnosti, ale jedině na počet odběrných míst. Proto byty se stejným počtem koupelen a kuchyní, anebo počtem kohoutků chcete-li, musí logicky mít i stejnou výši základní složky.
Když se ztráta změní na zisk
Je tu ale ještě jeden možný pohled na věc, u kterého je nutné posuzovat problém v širších souvislostech. Jak již bylo řečeno, hlavním důvodem zavedení základní složky jsou nezpochybnitelné tepelné ztráty v rozvodech, které logicky musí někdo zaplatit. Všechny ty řeči o komfortu vznikly až posléze.
Nicméně opětovný pohled na trasy teplovodních rozvodů prozrazuje, že teplo z nich unikající se nikam neztrácí, ale zůstává v objektu. Ohřívá vzduch v šachtách a místnostech, kterými rozvody nejenom vedou, ale i v místnostech, jež se šachtami sousedí. V celkové tepelné bilanci daných místností se projevuje jako jedna ze složek tepelných zisků.
Máme tedy dostatečné podklady pro určení, kam se teplo z potrubí uvolnilo a kdo ho finálně využil coby doplňkový zdroj vytápění. Tak proč ho nevyúčtovat skutečným příjemcům?
Však už se o něco podobného tvůrci vyhlášky pokusili v případě neměřeného tepla uvolňovaného stoupačkami ústředního vytápění. Jen k tomu zvolili nesmyslně krkolomnou cestu skrze započitatelnou plochu místnosti. Původní myšlenka dobrá, provedení jako vždycky…
Výše základní složky
Vyhláška nedává na výběr, tak jak je to možné u vytápění. Základní vs. spotřební, 30 : 70 a šmytec. Přitom musí být každému jasné, že tepelné ztráty z rozvodů jsou v různých objektech různé, a tudíž i jejich podíl v celkové potřebě tepla na přípravu teplé vody.
Někde mají veškeré potrubí dokonale izolované, v jiných domech teče voda holými trubkami, a to dokonce i v nevytápěných suterénech… Proč by tedy měl být podíl základní a spotřební složky vždy a všude shodný?
U vytápění, kde dosavadní metody výpočtu spotřeby nedokážou zjistit, kolik tepla si byty navzájem kradou, je všeobecná snaha posílit spotřební složku, aniž by bylo jasné, kdo teplo vlastně spotřeboval. A u teplé vody, kde lze krádeže tepla vyloučit a spotřeba tepla na ohřev vody se dá přesně měřit, se úředníci možnosti volby výše spotřební složky najednou brání… Nechápu.
Vždyť v objektech s precizně izolovaným ležatým rozvodem, čehož lze dosáhnout téměř kdekoliv, a s tepelnými ztrátami ze stoupaček převedenými do teplených zisků vytápění, by základní složka mohla atakovat hranici 10 %. A mezi partaje by se pochopitelně dělila rovným dílem. Podstatně větší část spotřeby by byla dělená na základě náměrů bytových vodoměrů.
V tomto duchu navrhuji změnit vyhlášku o rozúčtování nákladů na centrální ohřev teplé vody.