Nákladová efektivita je dle Evropské směrnice (EU) 2018/2002 považována za důležité kritérium pro aplikaci metod měření tepla v místech jeho spotřeby. V článku zaměřeném na dílčí měření a rozdělení nákladů na vytápění, chlazení a teplou užitkovou vodu se mimo jiné říká:
„Pokud použití individuálních měřičů není technicky proveditelné nebo měření spotřeby tepla v každé ucelené části budovy není nákladově efektivní, použijí se pro měření spotřeby tepla na každém radiátoru individuální indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění, pokud dotyčný členský stát neprokáže, že instalace těchto indikátorů by nebyla nákladově efektivní. V tom případě lze zvážit alternativní nákladově efektivní metody měření spotřeby tepla.“
Jak vidno, odborné posouzení nákladové efektivity by mělo v každém případě předcházet implementaci směrnice do národní legislativy, aby zavedená povinnost dávala smysl i konečným spotřebitelům. Z tohoto hlediska stojí za pozornost dvě věty z preambule směrnice, ve kterých se praví:
„Tato směrnice vyjasňuje, že to, zda je dílčí měření nákladově efektivní, či nikoliv, závisí na tom, zda jsou související náklady úměrné potenciálním úsporám energie.“
„Opatření ke zvýšení energetické účinnosti musí být realizována pokaždé, když jsou nákladově efektivnější než rovnocenná řešení na straně nabídky.“
Jinými slovy, pokud se najde metoda dílčího měření spotřeby tepla s návratností investice kratší, než jakou nabízí na trhu působící konkurence, je povinností členského státu opatření zahrnující tuto metodu začlenit do legislativy. Uvedené do puntíku splňuje bilanční metoda určování spotřeby tepla.
Požadavky českých zákonů a vyhlášek řešících problematiku měření spotřeby tepla jsou navíc natolik obecné, že není nutné do nich cokoliv přidávat, aby bylo možné bilanční metodu ihned realizovat.
Nákladová efektivita současných metod
Při zavádění povinnosti instalovat měření do míst konečné spotřeby se vždy argumentovalo úsporami tepelné energie, které mělo toto opatření přinést. Hovořilo se o psychologickém efektu, kdy informace o množství spotřebované energie přiměje spotřebitele chovat se úsporněji. Nikdy ovšem neproběhlo vyhodnocení skutečného přínosu investic do instalace poměrových indikátorů na otopná tělesa.
Díky tomu, že ve výkazech státních organizací (ČSÚ, ČHMÚ, ERÚ) lze dohledat data věrně dokumentující vývoj v dané oblasti za posledních 35 let, není zas tak složité všechna úsporná opatření přijatá v tomto časovém úseku vyhodnotit a posoudit tak jejich skutečný přínos. Následující graf je převzat ze studie, která je reakcí na to, že na ověřování smysluplnosti konkrétních opatření rezignovaly státní instituce, od kterých se taková vyhodnocení oprávněně očekávají.
Graf č. 1: vývoj korigované spotřeby tepla na vytápění objektů hromadného bydlení a vývoj průměrné energetické náročnosti v tomto segmentu výstavby
Z grafu je patrné, že ačkoliv spotřeba tepla na vytápění bytových domů od přelomu tisíciletí setrvale klesá, její pokles není s ohledem na vývoj průměrné energetické náročnosti hodnoceného segmentu dostatečný. Ba co víc, současný stav je výrazně horší než ten z poloviny devadesátých let minulého století.
Tento paradox studie vysvětluje postupnou aplikací jednotlivých úsporných opatření. V prvním kroku se otopné soustavy vybavovaly automatickou výkonovou regulací, což přineslo výrazné úspory tepla, vrcholící kolem roku 1994. Následně bylo zavedeno měření v místech spotřeby a s určitým odstupem byla spuštěna vlna masivního zateplování objektů.
Zatímco o přínosu zateplování nelze pochybovat, stavební fyzika je obor řídící se fyzikálními zákonitostmi, u měření podobná záruka nikdy neexistovala. A je velice zajímavé, že s rozvojem měření přichází i dramatický propad efektivity vytápění, což je ale snadno vysvětlitelné.
Doporučení spojená s instalací indikátorů totiž uživatele instruovala manuálně zasahovat do regulace vytápění, čímž se ovšem degradoval dříve dosažený efekt automatické výkonové regulace. A to až do té míry, že ani navzdory nemalým investicím do zateplování nejsme schopni dosáhnout stavu z roku 1994 a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v dohledné době změnit.
Je to smutné konstatování, ale povinné měření v místech konečné spotřeby globálně žádné úspory nepřineslo. Kde nejsou úspory, nelze ani očekávat návratnost vložené investice. Nákladová efektivita současných metod měření spotřeby tepla je tedy nulová.
Nákladová efektivita bilanční metody
Efekt bilanční metody měření má dvě roviny. První spočívá v objektivitě určení správných podílů dodávaného tepla spotřebovaných jednotlivými uživateli. Aby každý platil pouze to, co skutečně spotřeboval. Druhá řeší energetickou účinnost vytápění, tedy parametr, který do značné míry rozhoduje o výši částky, která se mezi uživatele bude rozdělovat. Aby všichni dohromady platili co nejméně.
Zatímco v prvním případě se výsledek dostaví automaticky, ve druhém je třeba, aby spotřebitelé poznali, že obecně doporučovaná manuální regulace vytápění nejenže ničemu nepomáhá, ona dokonce efektivnímu vytápění škodí! Uživatelské zásahy do automatické regulace se projevují snížením energetické účinnosti, potažmo nižšími úsporami, než jakých lze reálně dosáhnout.
Lidé potřebují poznat, že vypínání radiátorů v době nepřítomnosti je zbytečnost, protože nemá žádný vliv na spotřebu bytu. O co méně dodá radiátor, o to více přiteče skrze zdi od sousedů. Bilanční metoda dokáže tuto složku celkové tepelné bilance vyčíslit a naúčtovat skutečnému příjemci. Neřeší, kde se teplo vzalo, ale kde se spotřebovalo, dělá tak přítrž tepelnému parazitování.
Okamžikem, kdy uživatelé ztratí motivaci vypínat radiátory, začne otopná soustava fungovat podle projektu a vrátí se dnes potlačovaná funkce termostatických ventilů, tj. automaticky reagovat na produkci tepelných zisků jejich začleněním do tepelné bilance. To přinese úspory nákladů bez jakéhokoliv omezení vnitřního teplotního komfortu. Tento efekt nenastane sám od sebe, ale v důsledku instrukcí vedoucích ke změně chování konečných spotřebitelů.
Čísla nelžou…
Z vyhodnocení dat za posledních 35 let je zřejmé, že celorepublikový potenciál úspor v oblasti hromadného bydlení je minimálně 30 % současné spotřeby tepla v domech s ústředním vytápěním. Nejde o nějaký „kvalifikovaný“ odhad, ale o srovnání korigované spotřeby tepla v současnosti a v letech 1993 až 1994, kdy byla v Česku dosažena zatím nejvyšší úroveň energetické účinnosti vytápění.
Nákladová efektivita bilanční metody pro průměrný byt v Česku
Doba návratnosti investice do bilanční metody zjišťování spotřeby tepla na vytápění je vypočítána pro průměrný byt v domě s ústředním vytápěním. Do provozních nákladů měření je zahrnuta výměna baterií v teplotních senzorech, provoz vzdáleného serveru a komunikace mezi gateway a serverem.
Výsledná návratnost se u jednotlivých objektů bude pochopitelně lišit. Záležet bude na nevyužitém potenciálu úspor (nejmenší u novostaveb, největší paradoxně u komplexně zateplených objektů kvůli neseřízení otopné soustavy), na velikosti bytů (průměr jsou 3 vytápěné místnosti), na místní ceně tepla a na počtu senzorů připadajících na jednu gateway.
Nicméně i v případě snížení hodnoty jedné z prvních dvou zmíněných proměnných na polovinu (k čemuž spíš nedojde, pravděpodobnější je naopak navyšování hodnot) bude mít metoda návratnost stále kratší než je ⅓ životnosti použité technologie.
Nákladová efektivita bilanční metody zjišťování spotřeby tepla na vytápění je tedy ve srovnání s konkurenčními produkty plusová. To spolu s doposud nedostižnou kvalitou výstupů dělá z bilanční metody jednoznačně nejefektivnější volbu pro měření spotřeby tepla.