Pakliže jsou kalorimetry měřícími zařízeními dle zákona o metrologii, proč není možné použít jejich výstupy k rozúčtování nákladů na vytápění, aniž by se naměřené hodnoty musely korigovat? Tuto otázku si jistě klade nejeden majitel bytové jednotky v domech vybavených podružnými kalorimetry.
Uvedené řešení se nabízí všude tam, kde má každý fakturační celek jediný přívod tepla, na kterém lze množství protékají energie měřit. Především tedy v novější výstavbě s otopnými soustavami na principu etážového vytápění. V objektech s vertikální otopnou soustavou, tedy ve většině paneláků, by kalorimetrické měření bylo příliš drahé, a tudíž se o něm vůbec neuvažuje.
U bytů s jediným přívodem tepla je potom vcelku lhostejné, jestli mají svůj vlastní tepelný zdroj, anebo je v domě ústřední vytápění s domovními výměníkovými stanicemi. V obou případech se předpokládá, že dodané teplo vytápí výhradně jednotku, do které přívodní potrubí ústí.
Ale ono to tak ve skutečnosti není.
Na poloze záleží, a to i s kalorimetry
Předpokládám, že se s tím setkal každý, kdo zvažoval bydlení v nových developerských projektech. Jednou z výhod, kterou neopomenou realitní makléři zmínit, je skutečnost, že byt má své vlastní měření, což umožňuje vlastníkovi mít plně pod kontrolou množství spotřebovávaného tepla.
Zní to na první pohled logicky, ale platilo by to pouze tehdy, kdyby zmíněný byt nesousedil s žádným dalším. A to se v bytových domech nestává. Tam budete mít nějaké přímé sousedy jak na patře, tak o podlaží níž či o patro výš. A sousedící bytové jednotky oddělují konstrukce, o kterých rozhodně nelze tvrdit, že by byly teplo nepropustné.
Pravda, už to nebývá deset centimetrů betonu jako v paneláku, ale i v případě solidní cihelné příčky musíte počítat s tím, že mezi sousedními místnostmi dochází k tepelné výměně. Skrze stropy ještě snadněji, pokud tedy není v bytech podlahové vytápění s pořádnou vrstvou tepelné izolace.
A množství sdíleného tepla je odvislé od polohy konkrétního bytu v domě. Některé leží v chráněné poloze, z valné části obklopeny jinými vytápěnými prostory. Další takové štěstí nemají a naopak mohou mít ze čtyř i pěti stran venkovní prostředí.
Umístění bytů v domě má vliv na hodnoty tepelných toků a v konečném důsledku na energetickou náročnost každého z nich.
Rozdíl mezi bytovkou a rodinným domem
Zatímco do vytápění rodinných domů nám donedávna úředníci moc nemluvili (dnes už se to říct nedá), pro vytápění bytových domů platí závazná pravidla. Jde jednak o způsob provozování otopné soustavy (vyhláška 237/2014 Sb.), a potom o měření tepla a jeho rozúčtování mezi konečné spotřebitele (zákon 67/2013 Sb. a vyhláška 269/2015 Sb.).
Za pozornost stojí především požadavek na zajištění spravedlivých nákladů na vytápění. Jde víceméně o modifikaci prapůvodního principu, kdy se náklady na vytápění dělily podle podlahové plochy. To platí nadále, pouze s tím rozdílem, že se do určité míry zohledňuje uživatelské chování jednotlivých nájemců či spoluvlastníků.
Z pohledu legislativy je tedy rozhodující podlahová plocha, respektive objem vytápěného prostoru. Až druhým kritériem je vliv uživatelského chování. Pro splnění tohoto principu je proto důležité vzít v potaz, jaké jsou výchozí podmínky každého z bytů, dané jeho polohou v objektu. S tím se pochopitelně u rodinných domů nesetkáte.
Nedá se nic dělat, provoz bytových domů bude v tomto směru vždy specifický. A marketingové finty developerů nebo řeči realitních makléřů na tom nic nezmění.
Vyplatí se tedy mít kalorimetry?
Jak se to vezme. Oproti ostatním metodám založeným na pouhém odvozování spotřeby tepla dávají kalorimetry sice věrohodné výsledky, ale vyvažují to vyššími provozními náklady. Co čtyři roky je nutné každý kalorimetr, jakožto „stanovené měřidlo“, vyměnit nebo ověřit v metrologickém středisku.
Kromě toho, vyšší přesnost měření bude mít patřičný efekt pouze za předpokladu, že nedojde k její totální degradaci během rozúčtování nákladů. Úplně stačí, aby rozúčtovatel použil k zohlednění energetické náročnosti dle polohy empirické koeficienty, a je vymalováno.
I zde platí okřídlené, řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Takže pokud máte v domě drahá přesná měřidla, je krajně nevhodné spolupracovat s rozúčtovací firmou, která pro korekce používá koeficienty, které kdosi vymyslel od stolu.
Přesné měření si zaslouží přesné korekce. A jedině při využití bilančních polohových koeficientů bude síla obou pomyslných článků řetězu souměrná.
Poznámka na závěr
Pokud by si někdo z předchozí věty odvodil, že nepřesné měření v klidu snese i nepřesné korekce náměrů, tak ho nejspíš zklamu. Chyby se zde sčítají. Jakákoliv očekávání, že jedna druhou vykompenzuje, lze označit za projev naivity. Mizerné měření v kombinaci s mizerným rozúčtováním k úspěchu rozhodně nevede!