Jako podvod se obecně označuje čin, kterého se dopustí ten, kdo zneužije cizí nevědomosti či důvěřivosti k vlastnímu neoprávněnému prospěchu či obohacení, nebo někoho za účelem vlastního obohacení uvede v omyl. Náš trestní zákoník ještě doplňuje a upřesňuje, že trestného činu podvodu se dopustí i ten, kdo výše uvedeným chováním přispěje nikoliv pouze k vlastnímu obohacení nýbrž i k obohacení jiného.
Autor článku: Jiří Šuk, specialista na měření tepla a rozúčtování nákladů na vytápění, www.rekomvd.cz
Hned na začátku článku je třeba zdůraznit, že není jeho účelem kriminalizovat něčí chování či pracovní postupy. Snahou je spíše medializovat problém a rozšířit diskusi o téma mnohdy přehlížené a často bagatelizované chyby v rozúčtování nákladů na vytápění. Přitom jde o chybu kritickou.
Ano, jedná se o problematiku používání chybných polohových koeficientů.
Tedy koeficientů, kterými jsou upravovány náměry spotřebovaného tepla, aby platila podmínka, že každý 1m3 vzduchu ve vytápěných prostorách kdekoliv v bytovém domě musí být ohřát na shodnou teplotu za shodnou cenu, což je požadavkem Metodického pokynu k zákonu č. 67/2013 Sb. a k vyhlášce č. 269/2015 Sb.
Ono chybné používání takzvaných „empirických“ polohových koeficientů má dva zásadní aspekty. Zatímco některým vlastníkům bytových jednotek přináší neoprávněný majetkový prospěch, druhé skupině vlastníků způsobuje škodu. A mezi oběma aspekty je z logiky věci kauzální vztah.
Tento kontroverzní stav vyvolává množství otázek. Například jak daná situace vznikla a jak ji řešit? Je vůbec ochota chyby v rozúčtování řešit? Kdo zodpovídá za způsobené škody?
Zodpovědnost za chyby v rozúčtování
Na samém počátku stojí legislativa. Ne že by snad samotnou potíž vyvolala, ale ve prospěch prevence rozhodně mnoho neučinila. Tedy zcela konkrétně, omezila se pouze na stanovení již zmíněného požadavku „stejně velký prostor vytápěný na stejné teplotní parametry musí mít i stejné náklady na vytápění“, neurčuje ovšem kvalitu řešení.
Dotažení a následná aplikace onoho ušlechtilého záměru tak zůstaly plně na bedrech vlastníků bytových jednotek.
Zkušenosti z praxe ukazují, že mnozí zástupci SVJ se mylně domnívají, že objednáním služby přehodili zodpovědnost za plnění legislativního požadavku na rozúčtovatelskou firmu. To má ovšem háček. Zadání rozúčtování je jedna věc, zodpovědnost za výsledek je ovšem věc druhá.
Delegováním úkolu se SVJ zodpovědnosti za správnost rozúčtování nezbaví. Nebude to proto rozúčtovatel, kdo ponese následky chybně provedených korekcí náměrů. Viníkem bude poskytovatel služby, tedy vedení SVJ. Za ním jdou důsledky neplnění zákonné povinnosti zajistit správné rozúčtování nákladů.
Na jedné straně tedy máme statutáry SVJ žijící ve falešné představě, že objednáním rozúčtování se plně zhostili všech svých povinností (využili přece služeb odborné firmy), a na straně druhé rozúčtovatele, kteří hodnoty odečtené z měřidel tepla korigují chybnými polohovými koeficienty postrádajícími skutečnou vazbu k poloze bytů v rámci domu.
Chyby v rozúčtování, problém bezesporu obrovský, nicméně paradoxně zatím klid na všech frontách… U reálně zodpovědných osob projev určité naivity či neznalosti, u rozúčtovatelů snad i bohorovná víra ve vlastní nepostižitelnost.
Čekání na to, až se ucho utrhne
Přestože se obě strany tváří, že je vše v pořádku, reálně dochází v důsledku aplikace chybných polohových koeficientů k obohacování části vlastníků bytových jednotek na úkor jiných vlastníků.
Je pravdou, že zde není zjevný úmysl někoho poškodit. A tak podobnost některých aspektů popsané praxe s definicí podvodu zmíněné v úvodu článku je spíše čistě náhodná. Ale tvrdit, že tento stav je příkladnou ukázkou řádné správy svěřeného majetku, by bylo více než odvážné.
Teplo se léta letoucí rozúčtovává chybně a chyby v rozúčtování, ze kterých část vlastníků bytových jednotek neoprávněně profituje, zatímco druhá sčítá škody, se postupně kumulují.
Je přitom signifikantní, že polohové koeficienty, které rozhodně nezohledňují odpovídajícím způsobem polohu jednotlivých bytových jednotek, jsou nazývány „empirickými“. Zmínkou o empirii se jejich autoři odvolávají na zkušenost. Ovšem na jakou zkušenost? Existuje snad nějaká reálná zpětná vazba potvrzující, že ony „empirické“ polohové koeficienty jsou správné? Nikoliv.
A tak jedinou zkušeností s „empirickými“ polohovými koeficienty je trpké zjištění, že jejich používání, ač de facto neobhajitelné, zatím všem prochází. Zkušenost, která konzervuje bezútěšný stav. Máme si snad na všudypřítomné chyby v rozúčtování zvykat?
Celá situace je vlastně časovanou bombou, která přivodí poskytovatelům služeb bezesné noci ve chvíli, kdy zesílí tlaky na dodržování legislativy ze strany uživatelů. Přitom absolutní výše škod způsobených nesprávným účtováním za každé jedno otopné období vyjádřená v penězích není nikterak malá.
Poškození se zjevně budou chtít domáhat satisfakce a nelze předpokládat, že doposud neoprávněně zvýhodňovaní vlastníci budou mít zájem nějak se na případné budoucí sanaci škod podílet.
Má tato kritická situace nějaké východisko?
Po pravdě řečeno, řešit věc zpětně by bylo dost kostrbaté. A neobešlo by se to bez šrámů a ztrát na straně zodpovědných osob, které existenci současného stavu v blažené nevědomosti dopustily. Takže tuto variantu snad ani raději nedomýšlet.
Optimálním řešením pro budoucnost se jeví užívání polohových koeficientů, které skutečně dokážou postihnout energetické dopady rozdílných pozic bytových jednotek v rámci domu. Zavedení bilančních polohových koeficientů získaných fyzikálním výpočtem za podmínek stanovených zákonem odstraní chyby v rozúčtování tepla.
Je nabíledni, že taje fyzikálních zákonitostí nejsou úplně šálkem čaje účetních firem ani některých předsedů družstev. A bylo by asi nespravedlivé po ekonomech či správcích požadovat znalost tak komplikovaných postupů, jakými jsou například výpočty tepelných ztrát metodou ustálených tepelných toků, když je nezvládají ani leckteří specialisté z oboru vytápění.
Konec konců, tím že se řešení problematiky koeficientů zadrhlo právě v dané fázi (výsledkem je soubor několika pěkně zakulacených čísel bez jakéhokoliv zdůvodnění), dala část odborné veřejnosti participující na správě bytových domů poměrně jasně najevo, do jaké míry se hodlá otázkami stanovování polohových koeficientů zabývat.
Není ovšem naším cílem kohokoliv soudit či zostuzovat. Naším zájmem je nabídnout pomocnou ruku při nahrazení tikající bomby v podobě nepřesné „empirie“ přesnými bilančními koeficienty, jejichž hodnoty jsou snadno zdůvodnitelné a plně obhajitelné. Primárně společenstvím vlastníků a bytovým družstvům, ale samozřejmě i správcům a rozúčtovacím firmám.
Vyplatí se do změny polohových koeficientů investovat?
Je pravdou, že s výpočtem přesných čili bilančních polohových koeficientů, souvisejí určité náklady. Tudíž od zainteresovaných stran (správci, statutární zástupci vlastníků, rozúčtovatelé) občas přijde zvídavý dotaz na návratnost investice. To bohužel dokazuje, že ne každý úplně chápe podstatu řešeného problému.
Správně provedené rozúčtování skutečně není nic, co by se dalo standardně ekonomicky hodnotit, nic co by snad přineslo nějakou přímou úsporu či jiný finanční profit bytovému domu jako celku. Používání relevantních vstupů do rozúčtování je „pouhou“ zákonnou povinností. Nic víc (z pohledu správného hospodáře), nic míň (z pohledu dobrodruha).
Takže pokud vezmete v potaz, že správnou konstrukcí korekcí náměrů účinně vyřešíte chyby v rozúčtování tepla, a zabráníte tak škodám nemalé výše, odpověď na otázku, vyplatí se či nevyplatí, zní jednoznačně. Musí se vyplatit!
Souhrnná výše zmíněné škody se každoročně pohybuje mezi 4 a 5 % celkových nákladů na vytápění objektu, v závislosti na výši podílu spotřební složky. Z porovnání výše potenciální škody a ceny bilančních koeficientů vychází návratnost investice na jejich pořízení kratší jak jeden rok.
To spolu s jistotou, že korekce začnou probíhat v souladu s legislativou, je už dostatečně pádným argumentem. Navíc už nikdo nebude mít důvod jejich vliv na konečné výsledky rozúčtování rozporovat.