Stanovení polohových koeficientů je služba jako každá druhá. Někdo musí nastudovat podklady k řešenému objektu, vypočítat energetickou náročnost jednotlivých prostor a dodat výstup zákazníkovi ve formě sady korekčních koeficientů, kterými se potom upravují náměry odečtené z měřicích zařízení v příslušných zúčtovacích jednotkách.
Kolik stojí provedení těchto činností, jaká je cena polohových koeficientů? To je otázka, kterou si klade každý vlastník bytového domu, případně správce odpovědný za zajištění rozúčtování nákladů na vytápění ve svěřených objektech.
Vypracování cenové nabídky je standardně krok navazující na poptávku ze strany potencionálního zákazníka. V zásadě rutinní záležitost, nicméně rozhodujícího významu. Člověk na to musí myslet pokaždé, když se probírá doručenými podklady a naráží na nesoulady ve stavební a topenářské dokumentaci.
A pak se dozvíte, že někdo pro svoji nabídku projekt vůbec nepotřebuje…
Cena polohových koeficientů – hrušky vs. jablka
Zadání bývá stručné. Jaká je vaše cena polohových koeficientů? Chápu, že rozsah povinností, které na vlastníky objektu naložili zákonodárci je neúměrný tomu, že osoby zodpovědné za fungování obchodních společností, kterými bytová družstva a SVJ jsou, plní tuto roli vesměs ve svém volném čase, a kolikrát skoro zadarmo.
Nemohou tedy dostatečně proniknout do detailů všech oblastí, za jejichž správný chod nesou odpovědnost. A kolikrát ani netuší, že pod jedním pojmem se skrývá celá škála možností různé kvality. Což je mimochodem příklad korekcí pro zohlednění vlivu polohy zúčtovací jednotky v rámci objektu – polohových koeficientů.
Existují tři způsoby, jak polohový koeficient určit. Na základě zkušeností, z tepelných ztrát objektu, anebo z tepelné bilance jednotlivých prostor v objektu. A pokud si zadavatel nezjistí, kterou z uvedených variant mu poptaná společnost nabízí, skončí výběrové řízení klasickým porovnáváním hrušek s jablky.
Kritéria výběru
Mohou být různá, a stejně tak jejich posuzování. Když si stanovíte jediné kritérium výběru, například cenu, nebo kvalitu, či cokoliv jiného, je vyhodnocení nabídek snadné a rychlé. To již nelze říct v okamžiku, kdy vsadíte na vícekriteriálního hodnocení. U něj je potřeba dát každému z kritérií předem nějakou váhu, a s ní dále počítat.
U třech a více srovnávacích parametrů se pak snadno stane, že nejlepší nakonec nemusí být nabídka, která sice vychází nejlépe z pohledu prioritního kritéria, ale za ostatními konkurenty zaostává v ostatních ohledech.
Pakliže budu porovnávat nabídky na polohové koeficienty, určitě mě vedle ceny bude zajímat způsob určení předmětné korekce, čili relevance výstupů zajištěných tou kterou metodou. Vystačil bych proto bez problému se dvěma kritérii, cenou a kvalitou. Případná další bych bral jako pomocná pro případ, že na základě prvních dvou nastane remíza…
Co se váhy týče, zde je to o něco složitější. Zejména z pohledu objektivního ocenění kvality. Je první varianta dvakrát lepší než druhá? Anebo desetkrát, či snad stokrát?
U polohových koeficientů jde o přesnost stanovení příslušné měrné energetické náročnosti, respektive vztahu k průměrné měrné energetické náročnosti celého objektu. Pokud byste chtěli znát diference jednotlivých variant konkrétně pro váš dům, museli byste si nechat vypočítat polohové koeficienty všemi metodami, a poté je porovnat.
To je ale zbytečně drahé. Proč na sobě znovu testovat platnost něčeho, co už bylo dříve ověřeno na jiných případech? Stačí se podívat na výsledky jednotlivých metodik stanovení polohových koeficientů a zamyslet se i nad souladem všech variant s legislativou. Nastanou-li reklamace, budete to vy, kdo bude obhajovat volbu použité metody…
Bilanční polohové koeficienty vs. empirické
Odpovídám stále dokola na jeden dotaz. „Proč jsou bilanční koeficienty dražší než empirické?“
Protože pro jejich stanovení se používá výpočet, do kterého se musí dodat desetitisíce až statisíce vstupních dat (v závislosti na velikosti objektu) a k tomu je nutné nejprve vytvořit digitální 3D model řešené budovy. Takže spousta práce, spousta stráveného času a náročný výpočet s využitím unikátního algoritmu.
Naproti tomu existují relativně laciné empirické koeficienty. K jejich stanovení vám stačí jedna A4 návodu, podle kterého výpočet zvládne úplně každý. Bez počítače, bez kalkulačky, jednoduše z hlavy. Má to ale jedno ale, výsledky hrubě neodpovídají realitě…
Abych mohl jednotlivé metodiky objektivně porovnat, musel jsem je na vybraný objekt všechny aplikovat. Takže jsem postupně počítal bilanční, potom ztrátové a nakonec empirické koeficienty. A s hrůzou jsem zjistil, že čas potřebný na stanovení empirických koeficientů odpovídá času, který běžně věnuji cenovým nabídkám na bilanční polohové koeficienty.
Proto musí být cena polohových koeficientů počítaných (bilanční) a odhadovaných (empirické) odlišná.
Výpočet bilančních koeficientů je časově zhruba 20 krát náročnější! A z pohledu kvality výstupu jsou oba přístupy dokonce nesouměřitelné. Empirické koeficienty jsou totiž v zásadním rozporu s legislativou! Ignorují parametr podlahové plochy, a proto nemohou vyjadřovat zákonem stanovený cíl, objektivně zohlednit MĚRNOU energetickou náročnost jednotlivých prostor.
Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat laciné věci
Uvedu jeden příklad, který jsem bohužel zakusil na vlastní kůži. A dodneška nad sebou kroutím hlavou, jak jsem si jen mohl tak naběhnout? Mám auto s poměrně nestandardními rozměry ráfků. Taková ta kategorie, kde při nákupu pneumatik máte na vybranou jen z drahých a ukrutně drahých. Nicméně dá se s tím žít, je to v současnosti tolik skloňovaný trade-off.
Novinku do mého standardního rozhodování vnesla Evropská komise zavedením štítků na pneumatiky. Stál jsem zrovna před rozhodnutím, jakou značku a typ zvolit, tak proč nerozšířit dosavadní kritéria výběru? Vedle ceny a renomé výrobce jsem se začal ohlížet i na parametry ve štítcích.
V naivní víře v objektivitu stanovování všech těch „áček“ až „efek“ jsem tomuto kritériu přisoudil značnou váhu. A to byla draze zaplacená chyba. Předesílám, že nemám příliš velkou důvěru ve značky s původem v exotických zemích, ale skvělé výsledky deklarované štítkem za tak zajímavou cenu? No nezkuste to…
Přezul jsem a při první jízdě myslel, že zešílím. Gumy, co měly být extrémně tiché, řvaly doslova jak kráva! Říkal jsem si, třeba si to sedne. Nejenže nesedlo, při trochu rychlejším průjezdu kruhového objezdu se z jedné z pneumatik oddělil pruh materiálu.
Po zhruba 1 000 najetých kilometrech šly gumu od hrdého sponzora už nevím čeho na skládku a vrátil jsem se ke značce, co dodává materiál stájím F1. Ty nové byly třikrát dražší, ale znovu jsem přezouval až po téměř 40 000 kilometrech.
Dosazení uvedených hodnot do trojčlenky dokazuje, že to, co se původně jevilo 3x levnějším bylo ve výsledku 13x dražším. A takhle podobně se to má i s polohovými koeficienty. Víte, co cena polohových koeficientů skutečně obsahuje?
Není nad to si vše propočítat. Abyste s těmi pořízenými za skvělou cenu nemuseli po první sezóně na pomyslnou skládku polohových koeficientů. Třeba proto, že některému z uživatelů zkrátka dojde trpělivost a rozhodne se vynutit si spravedlnost zpochybněním čísel fakticky nastřílených od boku, respektive z jedné A4…
