Chtít hledat spravedlnost v rozúčtování tepla na vytápění vyžaduje notnou dávku trpělivosti a nemalé detektivní schopnosti. Objevuje se spíš výjimečně a rozhodně nemá na růžích ustláno. Navzdory obecným líbivým proklamacím je zdá se trnem v oku našim i evropským úředníkům…
Vyhlášku č. 269/2015 Sb. považuji, a tvrdím to opakovaně od okamžiku, kdy spatřila světlo světa, za jeden z nejhorších předpisů, s jakými jsem se kdy setkal. Podotýkám, že nebydlím v bytovém domě, takže mám při jejím hodnocení patřičný odstup.
Vycházím ze zkušeností lidí, kteří se na mě obrátili s prosbou o radu co dělat, když mají doma zimu a přesto nejvyšší podíl nákladů na vytápění v celém domě. Z počátku jsem sázel na důsledek tepelného parazitování neobsazených sousedních bytů, ale pak mě napadlo podívat se na polohové koeficienty.
Tam byl zakopaný pes.
Existuje nebo neexistuje spravedlnost?
Máme tady sice vyhlášku č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a přípravu teplé vody, která by měla být zárukou, že elementární spravedlnost v této oblasti bude samozřejmostí, nemalé procento obyvatel bydlících v bytových domech to ale po zkušenostech zažitých takříkajíc na vlastní kůži vidí úplně jinak.
Zatímco jedni si výsledky rozúčtování nemohou vynachválit, druzí při placení účtů za dodané teplo vidí rudě, takže hovořit o shodě při hodnocení přínosu dané legislativy rozhodně nejde. A nezávislý pohled? Každá trochu podrobnější analýza bohužel potvrdí, že realita je spravedlnosti na hony vzdálená, a to právě kvůli zmíněné vyhlášce.
Obecně by mělo platit, že závazná pravidla fungování procesů ve společnosti musí být jednoduchá, jednoznačná a respektující širší souvislosti řešené problematiky.
Potom lze předpokládat, že i navzdory tomu, že ne všichni mohou být s výsledkem plně spokojeni, bude prostředí férové a předvídatelné natolik, aby se každý dokázal v rámci stanovených mantinelů bezpečně pohybovat.
Když se detailněji podívám na vyhlášku č. 269/2015 Sb., musím konstatovat, že nesplňuje prakticky nic z těchto očekávání.
Respektování širších souvislostí
Především zcela ignoruje skutečnost, že všechny paneláky, a tedy naprostá většina tuzemských bytových domů, byly navrženy na jednotnou vnitřní teplotu, takže se u nich záměrně neřešily izolační schopnosti vnitřních dělících konstrukcí, stěn a stropů.
Skrz ně teplo prostupuje s minimálním odporem a celý dům tak funguje jako jeden kompaktní celek, ne jako sestava nezávislých bytových jednotek, které mezi sebou mohou soutěžit o to, kdo ušetří více tepla, jak si někteří naivně myslí.
Proto je v panelácích ústřední vytápění, jedna soustava zajišťující dodávku tepla do celého domu bez ohledu na to, ke které bytové jednotce ta která místnost náleží.
Vypnutí každého jednoho radiátoru má dopad na celý dům, protože aktuální potřebě tepla v domě vždy odpovídá celkový výkon otopné soustavy. Jestliže vám některý článek vypadne, musí za něj zaskočit ty ostatní.
Jinými slovy, byt s vypnutými radiátory bude vytápěn svými sousedy prostupem tepla přes zdi a stropy, aniž by měli majitelé sousedních bytů šanci to nějak ovlivnit. Jde o systém založený na principu spolupráce nikoliv konkurence.
Jednoduchost
Pravidla nastavená vyhláškou č. 269/2015 Sb. nejsou jednoduchá.
Dříve platila přímá úměra, čím více podlahové plochy, tím větší podíl na celkové spotřebě tepla. Výpočet, který zvládnul každý majitel domu na kalkulačce za pár minut, a proti kterému nikdo z tehdejších nájemníků neprotestoval, protože byl logický a každému pochopitelný.
Dnes se pro splnění vyhláškou stanovených podmínek musí výpočet i několikrát opakovat, protože závazný algoritmus plodí občas natolik nereálné výsledky, že bez dalších úprav jsou zcela nepoužitelné.
Ačkoliv je to jasný signál, že vstupní data mají vadu, řešením není kupodivu změna jejich pořizování, ale opakování výpočtu s postupným vylučováním těch vstupních dat, která se vymykají očekávanému rozptylu. Hledat v tomto jednoduchost a spravedlnost opravdu nelze.
Jednoznačnost
Náměry na indikátorech jsou bezrozměrnými čísly, v konečném vyúčtování se za jejich jednotku často udává „dílek“. Co tento „dílek“ říká o spotřebě tepla v dané místnosti a jaký je jeho fyzikální vztah k jednotce tepla Joule se ale nikde nedozvíte, přestože odpověď je lakonická: nic a žádný.
Takže ať už indikátory měří cokoliv, nelze jejich výstupy použít bez toho, že by se provedla korekce podle polohy místnosti v rámci domu.
Pro tuto korekci slouží polohové koeficienty, které zajistí, aby v bytech srovnatelné velikosti se srovnatelnou úrovní vytápění byly srovnatelné také náklady na vytápění. Mohlo by se tedy zdát, že navzdory tomu, že indikujeme bůhví co, konečný výsledek bude mít díky fyzikálně vypočítaných koeficientů svoji platnost.
Jenomže MMR u polohových koeficientů připouští něco jako volnou tvorbu.
Schválně se proto ptejte, kde se vzaly vaše koeficienty. Byly jejich hodnoty určeny fyzikálním výpočtem, nebo se jedná o univerzální prefabrikované koeficienty stanovené pouhým odhadem, neboli bulharská konstanta druhého typu?
Smutné konstatování
Úředníci se rozhodli snížit spotřebu tepla v bytových domech způsobem, který zcela staví na hlavu princip, na jakém domy s ústředním vytápěním fungují.
Zavedli povinnost vybavit otopné soustavy poměrovými indikátory s cílem odhalit a potrestat uživatele, kteří mají větší spotřebu tepla než je domovní průměr, lhostejno, jestli to není jen důsledek špatně stanovených polohových koeficientů anebo nedobrovolného vytápění sousedních bytů.
Ačkoliv výsledky dokazují, že bez přesného výpočtu polohových koeficientů jsou data z indikátorů nepoužitelná a nelze bez nich spravedlivě rozdělit náklady na vytápění, nechávají úředníci tento podle všeho klíčový krok celého procesu rozúčtování na libovůli jeho zpracovatele.
Ten polohové koeficienty v drtivé většině stanovuje empiricky, tedy odhadem bez jakéhokoliv fyzikálního ověření jejich platnosti. Důsledkem jsou chyby výpočtů v řádu desítek procent, na které část obyvatel domu doplácí a část z nich těží.
Takže obrovská míra uměle vytvořené nespravedlnosti coby plod neodolatelného nutkáním zákonodárců zlepšit něco, co v době po zavedení kombinované výkonové regulace jakžtakž fungovalo. Nad tím vším zůstává rozum stát. Naštěstí i tento problém má své řešení.
Polohové koeficienty podle celkové energetické bilance
Poloha bytu v rámci domu určuje jeho energetickou náročnost, jež je vyjádřena měrnou potřebou tepla na vytápění vztaženou na 1 m2 podlahové plochy. Je nasnadě, že výsledná hodnota bude záviset jak na konstrukčním systému domu, tak na klimatických podmínkách v dané lokalitě, ale i na orientaci domu vůči světovým stranám a na okolní zástavbě.
Pokud totiž chceme objektivně hodnotit energetickou náročnost jednotlivých bytů, a povinná instalace poměrových indikátorů nám nedává na vybranou, musíme přijmout fakt, že na celkové energetické bilanci se nepodílejí pouze tepelné ztráty, ale také tepelné zisky, a to často až překvapivě vysokou měrou.
Velkou výhodou při vyhodnocování energetické účinnosti a náročnosti je skutečnost, že tento výpočet provádíme až po skončení fakturačního období, takže k němu celkem snadno získáme relevantní data.
Známe délku otopného období a průměrnou venkovní teplotu během něj, takže dokážeme vypočítat podíly tepelných ztrát jednotlivých bytů daleko přesněji, než kdybychom operovali s normálovými hodnotami teploty a délky otopného období, anebo dokonce s výpočtovou venkovní teplotou.
Vedle toho známe i dobu slunečního svitu pro danou lokalitu a vliv zastínění okolními stavbami nebo vegetací, takže dokážeme s uspokojivou přesností vyčíslit objem solárních tepelných zisků vstupujících do objektu prosklenými plochami.
A neznámou není rovněž vliv záření na navýšení průměrných teplot vzduchové vrstvy, která je v kontaktu s fasádami a střechou daného objektu. S tím je potřeba uvažovat při výpočtu reálných tepelných ztrát prostupem.
Vytváření správných polohových koeficientů vyžaduje promítnout do posuzování energetické náročnosti jednotlivých místností místně a časově odpovídající meteorologická data.
Přestože paneláky vypadají jeden jako druhý, navzájem se často výrazně liší celkovou tepelnou bilancí, která je výsledkem tepelných toků, k nimž v objektu dochází vlivem tepelných ztrát a zisků. A to je důvod, proč nemůže v žádném případě fungovat univerzální sada polohových koeficientů.
Tepelné ztráty
Metodika výpočtu tepelných ztrát se postupně zpřesňuje.
Dlužno ale dodat, že ze tří parametrů, jež do výpočtu vstupují – plocha konstrukce, součinitel prostupu tepla konstrukcí a rozdíl teplot před a za konstrukcí – se zpřesnění týká pouze druhého z nich a pohybuje se v řádu jednotek procent. Naproti tomu zcela bez povšimnutí zůstává rozdíl teplot.
Teplo z vytápěných místností neuniká pouze mimo objekt, ale i do sousedících nevytápěných prostor typu schodiště nebo sklep, přičemž teplotu v těchto místnostech určuje norma. Odchylka normového od skutečného rozdílu teplot potom může činit i několik stupňů Celsia, což s ohledem na plochu dělících konstrukcí a jejich vysokou propustnost generuje výrazné chyby výpočtu.
I když nad nimi projektanti mohli mávnout rukou při dimenzování otopné soustavy, protože díky tepelným ziskům je k dispozici značná výkonová rezerva, při posuzování náročnosti jednotlivých bytů mají tyto chyby úplně jinou váhu a dopad na správnost vyčíslení polohových koeficientů. Teploty v nevytápěných prostorách se musí počítat, ne odhadovat.
Podobné je to s venkovní teplotou. Průměrná teplota vzduchu v okolí obvodového pláště se liší podle toho, jak hodně je daná plocha vystavena slunečnímu záření a jaké je barevné provedení pláště. Značnou výhodu mají černé plochy, jih a střecha, ale i na světlé severní fasádě zaznamenáme díky difúzní složce slunečního záření mírné navýšení teploty oproti teplotě ve volném prostoru.
Solární tepelné zisky
Význam slunečního záření v otopném období se podceňuje.
Když se ale podíváme na celkové úhrny globálního záření v našich podmínkách od října do dubna, vydělíme je celkovým počtem hodin za tento časový úsek, dostaneme průměrných 25 až 95 W/m2, podle orientace fasády. A protože v tom jsou zahrnuty i noční hodiny, budou výkony během dne minimálně dvakrát větší.
Koneckonců zkušenost s příspěvkem jarního nebo podzimní slunce na výši interiérové teploty má asi každý. Nicméně málokterý dům má to privilegium být vystaven slunečnímu svitu od rána do večera. Na téměř každou fasádu padne někdy stín vržený okolními stavbami, hustou vegetací anebo terénem, takže lokální hodnoty je třeba dále korigovat.
Dobu oslunění oken je proto třeba rozdělit na čas, kdy působí globální záření a čas, kdy působí pouze difúzní složka. A nesmí se zapomínat ani na stín od ostění nebo nadpraží, nebo na vliv záclon, žaluzií, apod. Výpočet poměrně složitý, ale nezbytný.
Ukázka, jak na fasády objektu a jeho zasklené plochy působí během jednoho bezmračného listopadového dně sluneční záření a jaký je při tom vliv okolní zástavby, ukazuje následující video.
Barevná škála na zasklení vyjadřuje účinnou délku osvitu během celé otopné sezóny následkem proměnlivé dráhy slunce a délky vržených stínů. Nejvíce energie získají temně červené plochy, nejméně potom modré, které jsou ovšem v tomto jihovýchodním pohledu zastoupeny minimálně.
Ostatní tepelné zisky
Předpokládám, že na tomto místě každého napadne, jak to bude s ostatními tepelnými zisky – metabolickým teplem nebo teplem vznikajícím při provozu domácích spotřebičů. Objem této složky lze na rozdíl od té předchozí přisoudit individuálnímu chování uživatelů daného bytu.
Budeme -li porovnávat dva klimaticky identické dny, a jestliže během prvního z nich bude celá rodina doma a na druhý den odjede pryč, nebude to mít žádný vliv na solární tepelné zisky, zásadní rozdíl ale nastane u zisků od lidí a spotřebičů. S ostatními tepelnými zisky se proto při posuzování energetické náročnosti bytů nekalkuluje.
To na první pohled může vypadat jako určité znevýhodnění té části partají, která vytváří více tepelných zisků. Ale není to rozhodně chyba této metody výpočtu polohových koeficientů. Termostatické ventily, kvantitativní část výkonové regulace, totiž zredukují při zvýšené produkci tepelných zisků výkon příslušných otopných těles.
A pokud indikátory skutečně umí to, co o nich tvrdí jejich výrobci (a k čemu jsem zatím neviděl jeden jediný důkaz), tedy vyhodnotit objem úspor tepla, který v daný okamžik nastal, tak se to náležitě zohlední v celkovém náměru, potažmo v ročním vyúčtování. Pokud by to snad neuměly, potom je otázkou, k čemu je na radiátorech všichni musí mít…
Závěr
Rohový byt pod střechou se stěnami orientovanými na jih a západ může mít klidně nižší měrnou potřebu tepla než byt sice v chráněné poloze, ale se severní fasádou. Energetická náročnost dvou stejně velkých bytů umístěných v jednom domě zrcadlově, první u jižního štítu a druhý u severního, se může lišit i o víc jak 10 %. Byt nad nevytápěným sklepem na tom bude hůře, než byt pod střechou.
Že to máte ve svém domě jinak? Potom bych se zajímal, na základě jakého posouzení byly vaše polohové koeficienty vytvořeny.
Na jednom menším domě o 11 bytech, pro který jsem nedávno polohové koeficienty počítal, jsem pro zajímavost udělal srovnání hodnot koeficientů vypočtených podle celkové bilance a stanovených empiricky. Rozdíly ve vyúčtování tepla se pohybovaly v rozptylu -30 až +38 %. Pro celé byty, pro jednotlivé místnosti bylo odchylky ještě dramatičtější.
Výpočet polohových koeficientů podle celkové bilance není jednoduchý, ale ve srovnání s ostatními možnými alternativami dává objektivní obrázek o skutečné energetické náročnosti každé místnosti v domě. A bez toho nelze uvažovat o spravedlnosti v oblasti rozúčtování nákladů na vytápění.
V dalším navazujícím článku najdete popis, porovnání a zhodnocení třech různých metod sloužících k vytváření polohových koeficientů.