Přestože tvrzení v nadpisu tohoto článku může znít opovážlivě a pro leckoho i nepřesvědčivě, stojím si za ním. A to navzdory tomu, že kalorimetr je bez jakýchkoliv diskusí zařízením určeným pro měření tepla. Legislativní hantýrkou „stanoveným měřidlem“. Jádro pudla totiž není ve slově „měření“, ale ve slově „spotřeba“.
Princip měření tepla kalorimetrem je všeobecně známý. Zařízení zjišťuje průtok teplonosné látky, její teplotu před odběrným místem a teplotu za ním. Z těchto hodnot se již snadno vypočítá množství energie, která se z teplonosné látky uvolnila. O to se stará integrovaný kalkulátor, takže výstupní informací z kalorimetru je hledaný objem dodaného tepla.
Odběrným místem pak může být celý objekt, tehdy je kalorimetr umístěn v domovní výměníkové stanici, ale také konkrétní byt, to když je v domě použito tzv. etážové topení, či dokonce vybrané otopné těleso. S poslední variantou se ovšem v praxi asi příliš nesetkáte, měřit teplo kalorimetrem u každého radiátoru postrádá ekonomický smysl.
Kalorimetr měří teplo, ale ne jeho spotřebu
Když kalorimetr prokazatelně měří dodávané teplo, proč tedy neměří jeho spotřebu? Protože dodávka a spotřeba jsou dvě různé věci a i když se občas mohou rovnat, v případě bytových domů tomu tak zpravidla nebývá. Důvodem je sdílení tepla mezi jednotlivými bytovými jednotkami.
Dva sousední byty jsou vždy odděleny pro teplo více či méně propustnou konstrukcí. Jednou je to betonový panel, jindy cihelná zeď. A budou-li teploty vzduchu v sousedních místnostech různé, nastane automaticky přestup tepla z teplejšího prostoru do chladnějšího. Fyzikální zákonitosti jsou neúprosné.
A kolik tepla mezi místnostmi potažmo byty přeteče?
Různě. Rozdíly jsou dány hodnotami tepelných toků, které ta která skladba dělicí konstrukce umožní, a pochopitelně rozdíly vnitřních teplot. Kde bude teplotní gradient malý, tam nepůjde o žádné drama, ale budou-li v sousedním bytě trvale vypnuty radiátory, buďte si jisti, že to na spotřebě poznáte.
Takže rozlišujme měření celkové dodávky na patě domu a měření dílčích dodávek v bytových výměníkových stanicích. V prvním případě se dodávka bude rovnat spotřebě, ve druhém již nikoliv.
Dodávka vs. spotřeba
Z výše uvedeného je zřejmé, že skutečnost, že je teplo otopným tělesem někam dodáváno, ještě neznamená, že je tam i spotřebováváno. To je asi každému jasné. Potíž je v tom, že tento fakt nikterak nezohledňují bytové kalorimetry. A vrátíme-li se k principu jejich funkce, je třeba konstatovat, že není divu. Není to jejich starost.
Chyba tedy není v kalorimetrech, chyba je v nadměrných očekáváních spotřebitelů. To oni bohužel podléhají především developery šířené dezinformaci o domech s etážovým topením a bytovými kalorimetry, co poskytují dokonalou záruku spravedlivého rozdělení nákladů na vytápění
Neposkytují a poskytovat ani nemohou!
Před časem jsem reagoval na jiný oblíbený mýtus, týkající se korekcí náměrů kalorimetrů. Ten je také založen na nesplnitelných očekáváních. To, že je kalorimetr nejpřesnějším nástrojem pro měření tepla, mu ještě nedává schopnost dovozovat další související jevy, ke kterým nemá relevantní vstupní data.
Abychom si to shrnuli. Kalorimetr z naměřených hodnot vypočítá, kolik tepla bylo do vytápěného prostoru dodáno. Určitá část může přetéct k sousedům, zbytek se zde spotřebuje. K určení množství spotřebovaného tepla tedy nezbytně potřebujete ještě informaci o mezibytových transferech.
Jak tedy měřit spotřebu?
Řešením je měřit rovněž teploty v místnostech. S jejich znalostí se již dá vypočítat, kolik energie kdo komu dodává skrz zeď či strop. Tyto informace doplnit o náměry poměrových měřidel, bytových kalorimetrů nebo indikátorů na tělesech, a vše důsledně korigovat prostřednictvím přesných bilančních polohových koeficientů.
Z předchozích vět je jasné, že ani poměrové indikátory neměří spotřebu tepla. Ty navíc na rozdíl od kalorimetrů neměří přesně ani množství dodaného tepla. A pokud by snad někdo z tohoto textu mylně dovodil, že pléduji za denostupňovou metodu, tak příznivce této varianty měření spotřeby tepla rovněž zklamu.
Ani denostupňová metoda neměří spotřebu tepla přesně. Ta si pro změnu neví rady s tepelnými zisky, takže vám klidně naúčtuje i bezplatné sluneční záření, o již jednou zaplaceném teple z provozu domácích spotřebičů ani nemluvě…
Rád bych také předem vyvrátil očekávané reakce typu, vnitřní teplotu přece měří dvoučidlové indikátory na radiátorech. Ano měří. Ale očekávat od teploměru, instalovaném přímo na rozpáleném otopném tělese, že změří průměrnou teplotu v místnosti, by bylo hodně bláhové. Smyslem tohoto čidla je odhalit vypnuté radiátory na základě shody teplot na povrchu tělesa a v jeho okolí.
Bilanční metoda určování spotřeby tepla
Bilanční metoda určování spotřeby tepla, jak z jejího názvu vyplývá, spotřebu tepla přímo nezměří, ale vypočítá ji z naměřených vstupů. K teplu dodanému otopnou soustavou přičítá či odečítá energii, která do posuzovaného prostoru přitekla z okolí, anebo do okolí naopak odešla prostupem skrz dělicí konstrukce. A do celkové bilance nezapočítává ani vnitřní, ani vnější tepelné zisky.
Když se nad popsaným principem zamyslíte, zjistíte, že důsledně naplňuje legislativou stanovená očekávání, co se přesnosti určení spotřebovávané energie týče. Spojuje výhody dosavadních metod a eliminuje jejich nedostatky. A co navíc, nemate konečné spotřebitele.
Spotřebu tepla v bytě změřit nelze, spotřebu tepla je třeba určit na základě vícero naměřených hodnot. Samotná informace z měřiče tepla je málo!
Přestože konkurenční metody spotřebu tepla v bytech neměří, jejich poskytovatelé se tváří, že tomu tak je. To je špatně! Nejsmutnější na celé věci je, že tomu netečně přihlížejí orgány, které by se měly starat o nastavení a následné plnění závazných pravidel. V tomto směru fatálně selhávají obě zainteresovaná ministerstva, jak MPO, tak MMR.
Anebo že by se mezi úředníky nenašel nikdo, kdo by si rozdíl mezi dodaným a spotřebovaným teplem uvědomoval?